Zpráva smutná

Dne 3. dubna 2021 odešla z našeho světa pomíjivého Hana Junová, naše kolegyně, spolupracovnice, věrná a laskavá. Přinášíme vzpomínku, přečtěte si a spolu s nám chvíli chvilku setrvejte v mlčení a zamyšlení...

HANCE JUNOVÉ S LÁSKOU

To bylo jednou, už je to více let, Hanka se přestěhovala ze svého nádherného rodinného bytu na Hradčanech do nového na okraji Prahy. Proměna domova? Taková zásadní věc? Bála jsem se... Hanka nás potom, skupinu přátel, provázela po svém novém bydlení, mezi jiným nás přivedla i k balkonu. Tam na obrubě mezi květináči se vyjímaly jakési rozcuchané větvičky... a z nich znělo pípání. A bylo to hnízdo! Připadalo mi to neuvěřitelné: na dosah ruky, v takové blízkosti člověka... jak to, že se ti ptáci nebáli svěřit své nejdražší děti lidskému obydlí? Jak to?

No, asi to poznali. Nějak ti živí tvorové museli poznat, kde bydlí jiný živý, kdo vyzařuje bezpečí a umí nakrmit ....

A nic jiného mne dodnes nenapadá.

Potkávala jsem Hanku ve svém životě opakovaně. Studovaly jsme ve stejném ročníku, byť různé obory, a jen co povyrostly naše děti a dozrála situace občanská, sešly jsem se v Etické komisi Psychoterapeutické společnosti ČLSJEP, v té první svobodně zvolené. Hanku jsme pak vybrali do čela a u Hanky jsme se pravidelně pár let scházeli, ještě na těch Hradčanech, a naše rokování vonělo vynikajícím pečivem, kterým nás krmila (viz výše). Etiku jako motivaci či jako obecné vodítko pro lidské jednání, to v těch devadesátých letech společnost obecně teprve objevovala. Myslím, že Hančina důslednost a cílevědomost do značné míry přispěla k tomu, že to téma etické jsme nechtěli opustit ani po skončení mandátu. Všecka léta následující až posud jsme se pravidelně scházeli a pokračovali v přátelském rokování o praxi etiky: teď už jen jakožto PoEtici.

Loni touto dobou na jaře Hanku a mne oslovila karmelitánská Fortna. Navrhli, abychom v době nastupující pandemie po několik týdnů psaly a nahrávaly fejetony, texty pro lidi, pro podporu naděje. "Zrovna my dvě," smála se Hanka, "že jste si vybrali zrovna nás dvě Židovky?" A spolupráce vznikla výborná. Naši katoličtí bratři si ty naše texty pouštějí letos na jaře znovu...

A tak jsem to teď vyslovila, to, co bylo pro Hanku jakož i pro mne po léta nevyslovitelné a co nás bezpochyby utvářelo: sdílely jsme za války, pro naše maminky, podobný osud, totiž osud rasové diskriminace. A takováto rodinná historie může člověka přivést k potřebě historické prevence: aby už nikdy...

Abychom dokázali různice mezi lidskými skupinami řešit v míru. Aby další pokolení pak nemusela zažívat to, co psychoterapie nazývá transgenerační přenos traumatu...

Co tedy činit, aby člověk rozuměl svým pohnutkám, aby uměl zvládat své chování v míru, k dobrému? Mimo jiné to chce: dobře si zvolit a dobře zvládnout svoji profesi.

Hanka si zvolila psychologii, později se stala jednou z našich nejvíce respektovaných terapeutek a pro její supervize si chodili i jiní přední kolegové. Působila také v organizacích neziskových, pomáhala vytvářet podmínky pro mír mezi lidskými skupinami, aby mohli dobře spolupracovat lidé různých skupin, různého původu, různého názoru...

Hančina dcera a moje dcera se sešly - aniž co kdo domluvil - v salvátorském sboru. Zpívají s bratry evangelíky, tam, kde kázával Sváťa Karásek. Jak k tomu ty naše dcery přišly?

Je to jako s těmi ptáky na Hančině balkoně. Na jednom konci se člověk o něco snaží a na jiném konci se něco podaří. Jakoby to někdo dobře řídil za nás.

Hanka dostala v životě požehnání: skrze profesi i skrze rodinu.

Ať je Ti i nadále přáno, na dalších pokoleních.

Sbohem, Hanko.

Helena Klímová